Písmo s Respektem
Nedávno vyšel v Respektu č. 47 (21.–27. listopad 2011) článek Lucie Kavanové nazvaný Písmo s charakterem. Typografové, grafičtí designeři a především písmaři by měli nejspíš jásat, že se písmo a jeho tvorba dostává do širšího povědomí, že je „trendy“. Člověk věci znalý však musí povzdechnout nad špatně odvedenou novinářskou prací. Není přece žádný důvod, aby byl obecně napsaný článek také nepřesný a zavádějící.
Níže uvádím pár komentářů, některé jsou kritické, jiné pouze doplňují nebo upřesňují. A věřte mi, není to zdaleka výčet úplný!
Před tím, než si člověk zvolí písmový font, by měl vědět proč a jaký.
Spojení „písmový font“ je vlastně pleonasmus. Každý font je písmový, viz následující dvě stručné definice. Význam výrazu „písmo“ je v češtině opravdu široký, nicméně mluvíme-li o písmu v rámci typografie či designu, většinou odkazujeme na nějakou sadu liter a jejich vzhled. Na druhou stranu, „font“ je software, který zajišťuje zobrazení písma na obrazovce počítače, v tisku, atp.
Times New Roman, Arial a Calibri jsou jednoznačně nejoblíbenější počítačová písma.
Není mi úplně jasné, z čeho tato jednoznačnost plyne, když (například) i autorkou později odkazované stránce Die Besten Schriften vévodí písma Helvetica, Garamond a Frutiger.
A co v tomto případě znamená výraz nejoblíbenější? Je to písmo, které čtenáři nejraději čtou, nebo to je písmo, které nejčastěji používají? A nebo to je písmo použité v popiscích fotek jejich svatebního alba? To není vůbec jednoznačné. Snad by bylo lepší použít slova „nejpoužívánější“ či „nejběžnější“.
Například font Ingeborg je diskrétní, kontrastní a vysoce funkční. Střídání tenkých hran a tlustých tahů tučných jako babiččin bůček působí trochu starobyle.
Výraz kontrastní zde je přinejmenším nejasný. Prostě řečeno, na kontrast musí být aspoň dva, něco kontrastuje vůči něčemu, ne samo o sobě. Autorka nejspíše odkazuje k typografickému kontrastu (tj. kontrastu mezi tenkými a silnými tahy písma), u kterého typicky hodnotíme míru. Tedy by se hodilo říci, že písmo (!) má vysoký/nízký/střední kontrast. V případě písma Ingeborg od rakouské písmolijny Typejockeys se jedná o kontrast vysoký.
Rovněž by neuškodila ukázka tohoto v textu vychvalovaného písma. Totéž platí o písmech Retiro od Jeana Françoise Porcheze a Verdana od Matthewa Cartera, jež jsou zmíněny v článku níže. K čemu je čtenářům název písma, pokud si ho nemohou prohlédnout?
Hrana není totéž co tah! Tah má určitou plochu, hrana ji nemá.
Přirovnání síly tahu k bůčku si pečlivě znamenám pro použití v budoucích písmových recenzích.
[Pokračujíce o písmu Ingeborg:] Podle porotců z Type Directors Club, výroční mezinárodní soutěže nových fontů, však zaručeně upoutá pozornost
To je asi jako bychom řekli, že Pražský magistrát je soutěž o logo města Prahy. Type Directors Club (zkráceně TDC) je mezinárodní organizace, která vedle mnoha jiných akcí pořádá soutěž nazvanou TDC2 nebo TDC Typeface design 2011 apod. (Vlastně ten název pořád nějak mění, takže si za ty zmatky můžou sami.) V soutěži se vybírají písma podle kvality provedení (uděluje se „Certificate of excellence“), nikoli podle atributů jako „módní“ či „poutavý“.
Typograf Brousil
Jen doplním. Ačkoliv o každém písmaři nejspíš platí, že je i typografem, nejsou výrazy „tvůrce písma“ (nebo „písmař“) a „typograf“ synonymní, jak si dnes mnozí myslí. První písma dělá, druhý je používá.
Kdo chce fontem maximálně vystihnout svoji osobnost a ještě se trochu zabavit, může sám vcelku jednoduše navrhnout i vlastní sadu písmen. V on-line i off-line programech stačí začernit požadovaná pixelová políčka nebo naskenovat vlastní rukopis, který chytré aplikace převedou na unikátní digitální abecedu. Profesionálové jsou k takovým podomácku vyrobeným písmům spíš skeptičtí.
A kdo chce mít vlastní osobitý dům a ještě se u toho zabavit, může si ho vcelku snadno postavit sám. Stačí mu k tomu pilka, pár cihel a cement.
Zůstává mi záhadou, co je vlastně cílem článku, ale zdá se, že poukázat na málo známou a odbornou práci, náročnou designovou disciplínu s důležitým společenskokulturním dopadem, se nesnaží.
Navíc úryvek odkazuje na výrobu tzv. pixelových fontů a automatickou digitalizaci rukopisů, jako by snad tyto byly základní postupy výroby typografického písma. Nejsou. Pixelové fonty se hodí na obrazovky nebo do různých akcidenčních tiskovin, ale to je asi tak všechno, co se s nimi dá dělat. Digitalizovaný rukopis za mnoho nestojí. To nejpodstatnější na dnešní tvorbě písma, kvalitní vektorové fonty (tj. složené z křivek), se v článku nezmiňuje. Nakonec to vypadá, jako by designeři kreslili písma vyplňováním čtverečků a za jeden večer měli jedno hotové.
Pořádné typografické písmo se ale kreslí pomocí Bézierových křivek a trvá měsíce, někdy i roky, než ho písmař dokončí. Tj. dokončí tak, aby dobře fungovalo pro různé velikosti, média a jazyky.
Nemluvě o tom, jak dlouho trvá, než se toto řemeslo člověk pořádně naučí. Na brněnské FaVU učím studenty kreslit vlastní písma a trvá jim zhruba půl roku, než to začne k něčemu vypadat. A to se bavíme o lidech, kteří studují design.
Na profesionální úrovni se navrhováním fontů v Česku živí pouze tři lidé.
Známí mi píšou, jestli mi nevadí, že mě Respekt ignoruje. Myslím, že v tuto chvíli je celkem jasné, že nevadí. Vadí mi, že redaktoři Respektu neumí počítat a gůglovat (Při hledání slov „český písmař typograf“ mi hned první stránka ukáže odkazy na Františka Štorma a moji osobu. Čtenářům možná vyjdou výsledky jiné a budou se muset podívat na stránky následující.). Navíc je zábavné, že aniž by si to uvědomila, autorka parafrázuje moji větu z rozhovoru pro univerzitní noviny Masarykovy Univerzity: „Na plný úvazek se touto prací v Česku živíme asi čtyři […]“.
Uznávám, že to není kdovíjak originální citát, ale je rozhodně přesnější, protože neignoruje další autory, kteří se písmem zabývají profesionálně, ovšem ne na sto procent. Mezi takové je možné zařadit kolegy jako jsou Filip Blažek, Radek Sidun, Václav Krejčí, Radim Peško či Jan Solpera. A určitě by bylo možné přidat další, např. nadějné studenty.
Typografický design je přece jen spíš záležitostí pro „fajnšmekry“.
To stejné bychom mohli říci o architektuře, spinové elektronice či obecné jazykovědě, ale proč k takovému závěru spěchat? Ano, existují specializované obory, ale to neznamená, že jsou jen záležitostí úzké skupiny lidí, že nikoho jiného neovlivňují. Nemusíme přece přesně chápat, jak se používá švýcarský urychlovač částic. Ale je dobré vědět, k čemu přibližně slouží a jak výsledné objevy mohou ovlivnit náš život. A vliv urychlovače je v součtu vlastně mnohem menší než vliv typografického písma obecně.
Dosud nejoblíbenějším písmem je Times New Roman
Ztrácím víru. Proč je zapotřebí to opakovat? Nejoblíbenější zpěvačkou roku je zase Lucie Bílá. Nikoho to nepřekvapí a je to jen jedna další statistika. Co mi o hudbě řekne jméno výherkyně Českého slavíka? Skutečně čtenáře Respektu zajímají pouze informace v podobě superlativů?
Jde o patkové písmo (jeho základní linky jsou zakončeny patkami, jež umožňují plynuleji sledovat text), které se hodí pro delší tištěné texty, méně už ale na web.
Teď si asi mnozí myslí, že se začnu rozčilovat nad použitím slova „patka“ namísto přesnějšího „serif“. Ale taková diskuze patří na odbornou půdu a v článcích podobného typu není podstatná. Nicméně zarazí, že autorka opět nerozlišuje mezi plošnými (tahy) a lineárními útvary (linka). Celý popis je pak zmatený. Jsou linky řádky nebo nějaká část písmen? Lepší definici je možné nalézt na stránce typomil.com.
Různé druhy serifů v písmech Times, Adelle a Georgia.
Platí to pro Times i pro ostatní patková (neboli serifová) písma – na internet nejsou vhodná.
Tvrzení, že se serifová písma na internet/web nehodí, slýchám často. Někdy dokonce s odkazem na nějakou pochybnou studii (ještě jsem v tomto směru neviděl žádnou průkaznou). Jestli se něco hodí na web nebo na internet, je podmíněno především – ale ne jenom – vhodností pro obrazovku. Jak Timesy, tak například Georgia nebo písmo, které právě čtete, jsou serifová (patková) písma a na webu fungují velmi dobře i pro delší texty. A tato písma už dnes nejsou žádnou vzácnou výjimkou. V zápětí se v článku jako jakýsi argument uvádí poznámka o kvalitě šikmých a kulatých hran na obrazovce (v nízkém rozlišení). Ta se nicméně serifů přímo netýká, protože serify a jejich napojení nabývají různorodých tvarů (viz ilustraci výše). Některé rozlišení obrazovek překonají, jiné nikoliv.
Aktivnější čtenáři si mohou pro srovnání projít písma, která vybral Apple pro svoji aplikaci na čtení elektronických knih (iBooks). Podrobný rozbor napsal například Yves Peters pro FontFeed.
„Font Verdana je počtem a rozložením pixelů optimalizován pro obrazovku. Proto měl na webu takový úspěch, […]“ dodává [Filip] Blažek.
Nevím přesně jak se Filip Blažek původně vyjádřil, ale je třeba doplnit, že písmo Verdana je především vektorové písmo (tj. písmo vykonstruované pomocí křivek), nikoli písmo pixelové (konstruované „začerňováním“ jednotlivých pixelů). Písmo je svými proporcemi a posléze pomocnými programovými instrukcemi (tzv. hinting či TrueTypové instrukce) optimalizované pro nízké rozlišení obrazovky. Nepodařilo se mi zatím zjistit, jestli běžná verze obsahuje vedle křivek i bitmapové verze pro konkrétní velikosti. Domnívám se, že nikoliv.
Úspěch tohoto písma spočívá nejen v jeho kvalitě, ale také v dostupnosti. Stalo se součástí tzv. Web Core Fonts od Microsoftu, jež byly velmi záhy přístupné jak na Windows, tak na Macu. Fonty z této kolekce se proto staly oblíbenou a takřka jedinou volbou webdesignerů. Je to relativně nedávno, kdy pokrok ve vývoji prohlížečů umožnil používat na webu i nesystémové fonty (tzv. webfonty).
[V černém obdelníku o písmu Calibri:] (tak jako celé „vistové“ kolekci ClearFonts, kam patří například Consolas nebo Cambria)
Kolekce fontů od Microsoftu se správně jmenuje ClearType Font Collection (příp. ClearType Fonts). ClearType je technologie vyhlazování písma na obrazovce (konkrétně LCD displejích), kterou Microsoft poprvé uvedl právě ve Windows Vista. Písma v uvedené kolekci jsou pro tuto technologii optimalizovaná. (Oprava: ClearType byl uveden už ve Windows XP, optimalizovaná písma až ve Windows Vista.)
Ještě doplnění k ilustračním obrázkům v časopise. Přestože dva jasně odkazují na písma na nich zobrazená (Atrament, Comic Sans), jiné dva odkaz postrádají. Prostřední obrázek na straně 76 je ukázka písma Purista od Tomáše Brousila. Mimochodem, v článku se toto písmo nezmiňuje. Ukázka vpravo na téže stránce je část původní kresby litery g pro písmo Gill Sans, jehož autorem je slavný písmař Eric Gill. Všechny zmíněné ilustrace je rovněž možné nalézt na webu Respektu – bez popisků.
Na začátku článku autorka tvrdí, že: „Existují přitom tisíce originálnějších písem, která se dají koupit či stáhnout zdarma.“, ale nakonec ukazuje zase jen ta (méně originální) systémová písma, práce Tomáše Brousila a písmeno g od Erica Gilla. Kde jsou práce Františka Štorma, Veroniky Burian nebo třeba zahraničních písmařů?
Závěrem
Určitá část čtenářů si teď asi říká, že jsem hnidopich a pedant. Ale designeři (pro které píši tento komentář především) by se měli ptát: má-li být design váženou disciplínou, je toto způsob, jak o něm psát? Je dobře, že se o designu píše. Je špatně, když se popisuje bez ilustrací, uvádí se nepřesná fakta a když se autoři dopředu nepoučí o jazyce oboru. A takovou práci odvádí časopis, který se profiluje jako intelektuální. Podle mně by se o písmu mělo psát s větším respektem.